Zlatí dofáci na expedici v Itálii

Všechno začalo na podzim roku 2021, když jsme vstoupili do DofE za zlatý tým Diblíků. Zásadním bodem našeho programu byla nadcházející expedice, jejíž hlavní podmínkou bylo, že musí proběhnout v zahraničí a trvat čtyři dny a tři noci. V průběhu několika týdnů padlo hned několik návrhů - jedním z nich bylo vypravit se na expedici v průběhu plnění našich aktivit a ne až na konci, jak tomu bývá zvykem. Proti pravidlům DofE to nebylo, takže jsme se v pondělí 26. září 2022 sbalili a společně se s paní učitelkou Diblíkovou a paní učitelkou Janků vydali na celkem šestidenní cestu do Itálie, konkrétně na cestu kolem jezera Iseo.

Po návštěvě Vídně a 12hodinové cestě do Brescii jsme vlakem dojeli do městečka Toline, které leželo přímo na pobřeží Isea. Je také nutno dodat, že Toline leží zhruba ve výšce 100 metrů nad mořem, přičemž cíl naší první výpravy byl vrchol s nadmořskou výškou bezmála 1200 metrů nad mořem. Posilněni řízky a s plnými batohy na zádech jsme se vydali na cestu vstříc více než tisícovému stoupání. První den jsme úspěšně zdolali a výhledy byly neuvěřitelné. Později toho dne nastala změna trasy dne následujícího. Místo cesty po asfaltu směrem do města jsme šli po hřebeni, kdy bylo naším úkolem přejít tři vrcholy o výšce 1300 metrů nad mořem. Během cesty padala různá slova, která ne vždy vyjadřovala nadšení. Objevilo se také několik komplikací, jež pramenily jak z fyzického, tak psychického rozpoložení našeho týmu. Trasa se časově prodloužila více, než by kdokoliv čekal, avšak přes všechna úskalí jsme nakonec složili hlavy do stanů a vše ve zdraví zvládli. Zbylé dva dny bylo potřeba zvolnit, a proto naše cesty vedly nižšími polohami, přičemž se nám naskytnul pohled na malá místní městečka, která vyvolávala dojem klidu a útulna. Naneštěstí nám poslední dva dny pršelo, nicméně déšť naši dobrou náladu smýt nedokázal.

V pátek už zbývalo jen rozloučit se s jezerem, výhledy a malebnými městečky, dojet do Brescii a odtud zpět 12 hodin do Vídně. Cesta byla dlouhá, ale než jsme se nadáli, vystupovali jsme na vsetínském nádraží - unavení, ale šťastní a plní dojmů.

Celou expedicí nás provázely nečekané překážky, lekce pochopení a tolerance, rozhodování z minuty na minutu, ale také vzájemná podpora a snaha udržet dobrou náladu na úkor našeho momentálního rozpoložení. Mimo tyto zkoušky jsme však viděli krásnou krajinu a ověřili si, že je naše parta opravdu soudržná a ochotná se navzájem podržet. Našli jsme hromadu důvodů, proč se smát, i když se zdálo, že už nemůže být hůře.

Slovy samotných Diblíků:

 „Přineslo mi to, že si můžu nechat pomoct od druhých.“ Venda

 „Dalo mi to zkušenosti do mého budoucího cestování z hlediska komunikace a jednání v krizových situacích, ale myslím si, že jsme mohli jisté plánovací záležitosti řešit více společně a nenechávat objednávání kempu, kupovaní jízdenek apod. pouze na člověku, který to má na starost.“ Terka

 „Jednalo se o týden plný zážitků, ať v tu chvíli milých či nemilých, ale na všechny budu vzpomínat s úsměvem a poučením na další túry, které mne (doufám) neminou.“ Anička

 „DofE expedici jsem si jel hlavně užít, a tak jsem neměl žádná velká očekávání. Opak byl však tvrdý a kromě užívání to byla makačka, na kterou do smrti nezapomenu.“ Honza

Abychom to shrnuli - dovezli jsme si krásné vzpomínky, cenné zkušenosti a naštěstí žádná zranění, a to je hlavní!

Za zlatý tým Diblíků Lucka Martišková, Anička Smílková, Danča Husová, Honza Matějíček, Terka Vášová a Venda Leová