InspirujME fest

Novinář pracuje čtyřiadvacet hodin denně

Prvním z hostů letošního InspirujME festu byl VÁCLAV MORAVEC, novinář, publicista a vysokoškolský pedagog, který léta působí v České televizi a je znám především svými pořady Otázky Václava Moravce a Fokus Václava Moravce. Na našem gymnáziu předstoupil před studenty závěrečného ročníku v pondělí 3. února 2025 a v devadesátiminutové debatě odpovídal na otázky Lukáše Cigánka, absolventa naší školy, v současné době studenta žurnalistiky. Hovořili o síle a významu veřejnoprávních médií, o dezinformacích, budoucím směřování médií i třeba roli AI. Po zajímavé besedě si pan Moravec udělal čas i na rozhovor se současnou studentkou školy Dorotou Zelinskou.

Pane Moravče, často vystupujete na veřejnosti, před kamerami, před studenty. Trápí vás ještě někdy nervozita? A pokud ano, jak se s ní vyrovnáváte?

Dneska už vím, jak si s trémou poradit, ale začátky byly těžké. Po půl roce práce v České televizi jsem dokonce uvažoval nad tím, že na tu práci rezignuji, tak těžce jsem si zvykal na kamery a celé to televizní prostředí. V té době jsem měl zkušenost hlavně s rádiem a tam je člověk v intimnějším prostředí, řeší pouze mikrofon a hosta. Ale dostal jsem tenkrát jednu dobrou radu. Tehdejší ředitel České televize Jiří Janeček mi poradil, abych se během natáčení pokusil nad situaci povznést, abych si představil, že jsem doma a bavím se se svými přáteli. A skutečně to pomohlo. Vyzkoušel jsem to a od té doby jsem se před kamerami dokázal mnohem lépe uvolnit.

Je něco, co byste jakožto vysokoškolský učitel doporučil studentům, kteří mají zájem o studium žurnalistiky?

Rozhodně neztratit v sobě touhu po vědění, po dozvídání se nových věcí. Nepotlačujte v sobě zvídavost. Dále je důležité nepřistupovat k novinařině jako k rutině. Je klíčové mít neustále oči otevřené a hledat nové informace, i když zrovna třeba nejste uprostřed nějakého svého projektu.

A v neposlední řadě je potřeba zmínit, že není předmětu, který by se budoucímu žurnalistovi nehodil. I matematika je velmi užitečná…

Chtěl jste být vždy novinářem?

Popravdě ne, chtěl jsem být učitelem. Na druhém stupni základní školy jsem pak měl chvíli období, kdy jsem toužil být lékařem. Ale to se moc dlouho neudrželo a opět jsem se vrátil k učitelství. A potom ve druháku na střední, kdy jsem napsal svůj první článek do okresních novin, mi najednou bylo jasné, že chci dělat žurnalistiku.

Když jste byl později na vysoké škole, napadlo vás, že budete mít někdy vlastní pořad?

Když jsem nastoupil na vysokou školu, o ničem takovém jsem ještě úplně nepřemýšlel. Stal jsem se ale součástí několika projektů, například na Evropě 2 jsem měl pořad, který nesl název Hvězdy na Evropě 2, jednalo se o týdeník. A tam vlastně začala moje kariéra novináře, který je spojován s rozhovory. Tehdy to ale ještě nebyli politici. Nejdůležitější ale byla zkušenost zkombinovat teorii a praxi – pracoval jsem v reálném médiu a k tomu studoval. To bylo velmi užitečné.

Pojďme k Otázkám Václava Moravce. Zvete si tam nejrůznější hosty a ti zastávají různé pravdy a nepravdy, se kterými nemusíte, a vlastně ani nemůžete souhlasit. Máte nějakou metodu nebo trik, který vám v takových chvílích pomáhá zachovat si chladnou hlavu?

Víte, ono je důležité si v takových chvílích uvědomit, že někdy nemá smysl proti některým věcem bojovat, protože vlastně nemáte šanci ten boj vyhrát. A zdá se mi, že dnes si hosté dovolí říct mnohem větší nehoráznosti než dřív, míra studu některých hostů je snížena na minimum. Neděje se to jen v Otázkách, je to obecný trend ve veřejné sféře. Takže jak na to? Snažím se být v klidu, protože vím, že divák stejně dřív či později sám odhalí, jaké výroky nebo chování už jsou vlastně za hranou. Upozorním na problém, pojmenuju ho… a zbytek už doufám vyhodnotí divák sám.

Abyste byl schopen smysluplně oponovat, musíte být dobře připraven, že? Kolik vám příprava zabere času?

Připravuji se vlastně pořád. Celý týden. Nejde jen o nějaké papírování, čtení rešerší a podobně, zahrnuje se do toho i vlastně to, jak vnímám svět. Ten čas nepočítám. Věřím, že když chce člověk dělat novinařinu poctivě, tak vlastně nikdy nepřestane hledat a zjišťovat informace. Dělá tu práci čtyřiadvacet hodin denně. Já to tak alespoň mám.

Foto: Michal Stuchlík

Na fyzickém básnictví mě baví úplně vše

Ve středu 13. 2. 2025 vystoupil v aule gymnázia v rámci InspirujME festu fyzický básník PETR VÁŠA. Studenti třetího ročníku gymnázia a septimy, kteří se jeho performance zúčastnili, byli ze začátku netradiční literárně dramatickou formou docela zaskočeni, ale Váša je postupně do své tvorby zasvěcoval, hovořil o jejích počátcích, vývoji, mezinárodnímu publiku, svých následovnících a chystaných projektech, takže se studenti rychle uvolnili a na konci setkání se dokonce aktivně vyptávali. Několik otázek položila Petru Vášovi po skončení performance i Dorota Zelinská.

Když jsem se dnes dívala na vaše vystoupení, říkala jsem si, že musíte spotřebovat neuvěřitelné množství energie. Existují dny, kdy tu energii nemáte? Co pak?

Ta energie souvisí s tím, že mě baví, co dělám. Občas za mnou přijdou lidé a říkají, že je na mně velice vidět, jak si to užívám. Je to tak a vlastně to považuji za naprostou samozřejmost. Zkrátka tvořím, co mi dělá radost. Samozřejmě že se najdou dny, kdy si ještě pět minut před vystoupením říkám, kdo ví, co tam budu dělat… Ale pak udělám ten krok na pódium a už to jde samo.

Fyzické básnictví, kterému se věnujete, je ojedinělá záležitost. Vy jste také vysokoškolský pedagog, takže se musím zeptat, jestli si cíleně vychováváte následovníky. Máte žáky fyzického básnictví?

Je to spíš takhle: občas někdo přijde a řekne, že použili mé básně. Nebo mí studenti někde využijí to, na čem jsme spolu pracovali. Své dílny vždy nastavuji tak, aby tam šlo o fyzické básnictví, držíme se toho. Takže pokud se pak někdo do fyzického básnictví chce pustit, nebráním tomu, ale trvám na tom, aby se to tak jednak jmenovalo a jednak aby to bylo žánrově čisté – a pracovalo se se slovem, pohybem a zvukem.

Fyzické básnictví podle mě potřebuje živé publikum. Nejlépe asi nějaký sál nebo podnik s úzkým okruhem lidí, se kterými můžete komunikovat. Moje generace se ale hodně pohybuje na internetu, konkrétně na sociálních sítích. Nenapadlo vás někdy svou tvorbu přesunout i na platformy tohoto typu?

Zrovna teď o tom přemýšlím. Chci jednou udělat řadu klipů, které bych publikoval pohromadě. Ale popravdě jsem se tím nikdy moc dopodrobna nezabýval. Dost často má tvorba skončí na internetu tak, že ji někdo publikuje místo mě, takže jsem k tomu vlastně neměl zatím důvod. Ale těší mě, že je o fyzické básnictví zájem. A jelikož se můj obor vyznačuje tím, že nikam nepatří, znamená to, že může patřit kamkoliv. A v tom je ta krása.

Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost vaše vystoupení zažít. Chystáte teď nějaké nové projekty? Něco, co třeba zatím vůbec ještě nebylo k vidění?

Ano, chystám určitou básnickou sbírku, i když výslednou podobu ještě promýšlím. Chtěl bych ji propojit s audionahrávkami. Na jedné straně tedy bude ležet komplexní vystoupení a kontakt s diváky a na druhé audio, kde si dám záležet na každém zvuku a zapůsobí na posluchačovu představivost. Zároveň bych k tomu chtěl přidat i videoklipy. Dám si na práci záležet a chci výsledek zkombinovat, měla by to být celistvá věc, která se dá ale i rozpojit na jednotlivé výstupy. Hodí se, že z každého média si můžu vzít to, co se pro konkrétní část zrovna hodí. Nejsem svázaný žánrem. Zjednodušeně řečeno, báseň si můžete přečíst. Tím to ale nekončí. Další možností je, že ji zhudebníte a posadíte do rytmu. Nebo můžete nahrát tři hlasy přes sebe. Ještě by nešlo o hudbu, ale už to není jenom recitace. Možností je spousta…

Je neskutečné, kolik se toho dá vymyslet s texty. Opravdu. Pane Vášo, dokázal byste popsat, co vás na fyzickém básnictví baví ze všeho nejvíc?

Vtip je v tom, že mě na něm baví nejvíc úplně vše. Ale vlastně asi nejvíc ten důvod, proč to dělám. To, co mě tlačí na to pódium, ten pocit, kdy prostě máte něco, na čem vám záleží. Je to velice osobní, ale přitom to má formu, díky které můžete komunikovat s kýmkoliv. A vlastně se to prostě nedá ničím nahradit. Dostávám se do situace, kdy stojím na pódiu, nemám kytaru, nemám nic jiného než sám sebe, a to je to hlavní, co mě na tom těší.

Foto: Michal Stuchlík

Mám pořád oči otevřené

ADAM ATARSIA. Sportovec, dobrodruh, zakladatel závodů Saharaman a UltraCzech 515, účastník Laponia triathlonu, Antelope Canyon ultramaratonu, projektů Ironman Mexiko a Maroko a mnoha dalších. Se studenty 2. ročníku čtyřletého gymnázia a kvinty se setkal v rámci InspirujME festu 20. února 2025 a v průběhu zajímavé přednášky, po níž následovala poměrně dlouhá debata, vyprávěl nejen o své sportovní kariéře, ale taky o zážitcích z organizace zahraničních biatlonů a podobně.

Pane Atarsio, jezdíváte často se svými přednáškami takhle po školách? Jste na to zvyklý, nebo je to pro vás něco neobvyklého?

Zkusil jsem různé projekty, ale tohle to pro mě něco nového. Popravdě vystoupení na vašem gymnáziu je pro mě úplná premiéra. Nikdy jsem si takovýto typ akce nevyzkoušel.

Dotazů ale dostáváte určitě spoustu. Stalo se vám někdy, že vás nějaký zaskočil? Že vás třeba překvapil a nevěděl jste, jak odpovědět?

To popravdě ne. Asi je to tím, že se mě hodně lidí ptá na různé věci i během organizace závodů, takže jsem zvyklý improvizovat, což se hodí. Ale vlastně se těším, až něco takového přijde a budu se s tím muset poprat.

Během přednášky jste zmínil spoustu událostí, které máte za sebou, ale co budoucnost… kde se vidíte za pár let? Máte konkrétní představu nebo sen, kde byste chtěl za pár let stát?

Nemám žádné konkrétní plány, protože dobře vím, že člověk často něco plánuje, a život to pak úplně změní. Mám ale oči pořád otevřené a chuť neustále na něčem pracovat. Ale ne kvůli tomu, že bych musel něčeho v budoucnu dosáhnout, ale spíše proto, protože mi to teď dává smysl.

Takže nemáte vyloženě jeden cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?

Vnímám to tak, že je rozdíl mezi snem a cílem. Sen je podle mě něco, co je pro člověka v lidském životě nedosažitelné. A cíl je to, co člověk buduje, na čem pracuje, a toho lze dosáhnout. Oboje mám;  mým cílem je vybudovat něco svého, co by fungovalo samo o sobě. Něco, k čemu bych nemusel mít už další povolání a mohl bych se tomu věnovat naplno.

Máte nějakou frázi, kterou si opakujete vždycky, když už vám docházejí síly? Něco, co vás motivuje k tomu jít dál?

Rozhodně ano, a dokonce mám dvě. První je: „Aspoň jsem to zkusil.“ A druhá: „Zážitek nemusí být pozitivní, důležité je, aby byl intenzivní.“ A toho se vždycky držím.

Otázky pokládala Dorota Zelinská.

Foto: Michal Stuchlík

To nejdůležitější se děje teď

Zázraky života: příběhy za kamerou, tak se jmenovala přednáška, se kterou vystoupil v rámci InspirujME festu v pátek 7. března 2025 známý televizní moderátor a popularizátor vědy VLADIMÍR KOŘEN. Studenty 1. ročníku čtyřletého gymnázia a odpovídajícího ročníku gymnázia osmiletého i přítomné pedagogy vystoupení zaujalo a po jeho skončení se našel čas i na fotografování a malou autogramiádu. Magdaléna Rafajová pak Vladimíru Kořenovi položila několik otázek.

Působíte velmi přirozeně a pohodově – měl jste někdy před kamerou trému?

Trému mám prakticky pořád a patří to k životu. Televize zkresluje spoustu věcí, které divák nevidí. Ke mně patří strach i tréma a občas se dostanu do psychicky náročných stavů. Někdy jsem pak doma nepříjemný na své děti nebo se s nimi hádám. Je to lidské. Sociální média i televize ukazují jen odlesky reality. Jsem prostě normální Kořen s duší, která není vždy ideální.

Na vašem Instagramu jsem viděla, že jste se zranil a stal se z vás „Harry Kořen”. Jak se to stalo?

Kamarád, bývalý starosta jedné vesničky u Říčan, mě požádal, abych se podíval na pozemek, kde chtěl vybudovat rybník. Jsem špatný řidič a někdy i chodec, takže jsem přehlédl led a zkoumal mech hodně zblízka. Bolelo to a jizva mi asi zůstane už napořád. Je pravda, že má tvar blesku. Možná s Harrym máme něco společného.

Jaké je to pracovat po boku Maroše Kramára? Máte nějakou „vtipnou historku z natáčení“?

S Marošem je to skvělé. My jsme kamarádi i v osobním životě – loni jsme byli na dovolené na Madeiře. Když je příležitost, rádi trávíme čas spolu. On má v Bratislavě skvělé bytové divadlo, kde hraje hru Tajemné variácie. Představení je určeno jen pro dvacet diváků a Maroš hraje přímo mezi nimi. Byl to moc hezký okamžik a bylo úžasné vidět jeho ohromné herecké umění. Nejsem studovaný herec, ale novinář, a tak mi Maroš také dává cenné rady. Například: Když nevidíš kameru, ona nevidí tebe. Musíš cítit to světlo v obličeji, jakmile ho necítíš, tak nejsi vidět. Poslední vtipná historka byla nedávno při natáčení Zázraků přírody na Lipně. Celý štáb dostal oběd, který fungoval jako projímadlo. Následné závody o to, kdo se dostane na záchod jako první, jsou dokonce zaznamenané na zvukovém záznamu; ten je ale nereprodukovatelný.

Letos oslavíte 30 let v České televizi. Jaké byly vaše začátky a co byste poradil svému mladšímu já?

Začal jsem poctivě – jako student jsem nosil kazety a pozoroval zkušenější novináře při práci. To bylo pro začátek to nejlepší. Nemít nějaké ambice, že se hned objevím na obrazovce, ale získávat zkušenosti. Při prvním živém vysílání zpráv mi bylo dva dny špatně od žaludku, uvědomoval jsem si, že mě sledují stovky tisíc lidí.  V přímém přenosu je snadné udělat chybu, a proto jsem si na tom dával velmi záležet.  Kdybych mohl ve svém životě něco změnit, určitě bych se více věnoval angličtině. Já se anglicky domluvím, ale na rozhovory s nositeli Nobelovy ceny v přímém přenosu, jako to dělá Dan Stach, to nestačí. Chtěl bych mluvit anglicky jako rodilý mluvčí. To bych rád zlepšil ještě na „stará Kořenova kolena“.

Kdybyste měl svůj život popsat třemi slovy, jaká by to byla?

Žití jako zázrak. Každý den se můžeme proměnit v cokoli – v souznění, hádku, nepříjemnost. To nejdůležitější a to jediné, co žádné peníze nezaplatí, je přítomný okamžik. A musíme respektovat, že i ostatní dostali tu šanci tady být.  

Foto: Petra Mrázková