Cvičná trojexpedice DofE

Tři skupiny studentů zapojených do programu DofE na bronzové a zlaté úrovni se minulý pátek vypravily pod vedením svých vedoucích, Mgr. Kateřiny Janků, Mgr. Soni Diblíkové a Mgr. Petry Marunové, na dvoudenní cvičnou expedici spojenou s expedičním výcvikem.

Šlo se pěšky s plnou polní od školy na Dušnou a zpět. Studenti si měli za úkol nacvičit plánování trasy, orientaci v terénu, tábornické dovednosti, vaření jídla ze surovin, které si nabalili, řešení krizových situací a v neposlední řadě zásady první pomoci. Získali praktické zkušenosti, např. že voda ve studánce zakreslené na mapě vždy být nemusí, ale žízeň je veliká… Nebo že je dobré hlídat si členy týmu. Se všemi problémy si studenti poradili a vrátili jsme se beze ztrát.J  Nezbývá nám, než studentům popřát hodně štěstí, elánu a dobré nálady při realizaci expedic ostrých. Bronzoví vyrážejí ještě v červnu směr Pulčiny. Zlaté čeká v září pětidenní pochod kolem jednoho z malebných jezer v Itálii.

O hodnocení cvičné expedice se s vámi podělí zástupci jednotlivých týmů. Jejich zprávy jsou neupravené, zejména Veroničina reportáž by korekturními zásahy značně utrpěla.J

Mgr. Kateřina Janků, koordinátorka místního centra DofE

Expedice z pohledu účastníků:

Za mě byla akce v pořádku, 2x jsme se s týmem na trase trošku ztratili, ale vždy se opět našli. Když jsme šli jako tým, vždy jsme na sebe čekali, komunikovali a zajímali se o druhé, (tedy až na posledních pár kilometrů, když jsme šli všichni společně, jako celá expedice všech týmů). Táboření šlo hladce, stejně tak vaření. Trasa byla většinou srozumitelná, a až na mě v posledních chvílích byl i dostatek energie. Panovala dobrá nálada. :)

Vendula Zámosrká, bronzový tým Epimeium grandiflorum (4.AV a 1.B)

Cvičná expedice našeho bronzového týmu je (ne)úspěšně za náma a já nevím, jestli sa radovat, nebo smutnit. Ještě jsem ani nedošla na sraz ve škole v páteční ráno a už jsem si stihla způsobit řeznou ránu, která mi nepříjemně narušovala oba dny expedice. Před samotným putováním jsme zahájili teorii určování severu (za což mnohokrát děkuji, bez tohoto kurzu bych nikdy nezjistila, že Severka vychází na severu), orientaci na mapě, práci s buzolou a další. Vyzkoušeli jsme si to pak aj venku, když jsme s báglama pobíhali na Horním městě a určovali body v mapě. A už hurá k cíli. Setkaly jsme sa snad s každou komplikací, co može při putování nastat a pojďme být upřímní, původní plán trasy nebyl kompletně dodržen a úplně omylem jsme namísto cíle došly až ke skalnímu útvaru jménem Žaba. (Což mňa osobně vůbec netrápí). I přes několik taktických a technických přestávek i čurpauz jsme došly na louku v úctyhodný čas. Na krásné louce vedle vyschlého potůčku jsme po uvaření "rajské polévky pro malé rošťáky" na vařiči z posledních zásob vody podstoupily mordor v podobě stavění stanu a následného skládání a poté opět stavění, avšak se zavázanýma očima. Při této aktivitě jsme zjistily, že sa hlavní tyč našeho stanu velikosti hangáru pro vyhlídkové letadlo rozhodla to vzdát a rupl jí špagát. Avšak stan stál, tudíž noční můra byla zahnána. Aby těch problémů nebylo málo, voda, která nám zbývala pro zbytek dne a na sobotu, sa vlezla do jedné flašky od Kofoly. Už jsme vymýšlely, kdy bude kdo dostávat příděly vody, ale nakonec jsme sa vydaly z prázdnýma flaškama k nedaleké studánce. Studánka byla úspěšně nalezena, avšak skoro vyschlá s hnijící vodou. Naší záchranou sa stali dobří lidé z domečku opodál, kteří nás pozásobili vodou pro skoro celou expedici, doteď jsme jim všechny moc vděčné. Na večer nesměl chybět ohýnek a debatování o možných krizových situacích, které možou při takové expedici nastat. Před spaním jsme si s cerkama daly několik kol Prší a nějakým záhadným způsobem jsme usnuly, jenže jako probuzení nás čekal déšť dobývající sa dovnitř stanu. Vypadalo to bídně, ale počasí si to rozmyslelo a pršet přestalo. Ne však na dlouho. Všecko jsme sbalily, odpadky posbíraly a komplet celá expedice sa napojila na cestu domů. Nikdo z nás domů nedošel suchý, jelikož sa v jednu chvílu rozpršalo tak, že než jsme stihli najít pláštěnky, mokří jsme byli až mezi půlkama. Náladu spravila vánočka darovaná z lásky od paní Janků s marmeládou od Kláry, která zajišťovala jídelníček. Veliké díky Hance, která sa postarala o mou řeznou ránu, Eli, díky které jsme sa pohodlně vyspaly a měly s sebou vše potřebné a Blance, co pilně (tak napůl) dokumentovala průběh expedice a přinášela sluníčko aj když pršelo. Těším sa na ostrou expedici, která bude taktéž dosti nabitá, avšak doufám, že oněm krizovým situacím, které nás potkaly, jen zamáváme z dálky.

Veronika Juráňová, bronzový tým Valkýry... (6.AV, 2.ZA, 2.B)

Psal se den 3. 6. 2022 a my, účastníci zlaté úrovně projektu DofE, jsme společně vyrazili na cvičnou expedici. Výchozím bodem výpravy bylo naše gymnázium, které jsme v počtu 6 účastníků a paní učitelky Diblíkové s úsměvy opouštěli v 7.30, míjející naše spolužáky i další studenty, kteří mířili do lavic. Naše nohy čekala cesta čítající necelých 19 kilometrů, cesta plná kopců, bláta a jiných úskalí.

Zpočátku vše vypadalo dobře, slunce svítilo, ale moc nepálilo a zdálo se, že nám počasí bude přát. Prvotním překvapením byl strmý kopec nad Ohradou, ale všichni jsme jej úspěšně zdolali. Ubíhaly minuty a vše začalo běžet, jak mělo. Nohy se rozešly kupředu a váha batohu se zdála být čím dál více snesitelná.  O několik zdolaných kilometrů později, však přišel největší rival celé naší cesty… kopec pod Vsackým Cábem. Sluníčko o sobě již dávalo vědět a čekalo nás stoupání asi 1300 metrů. Zdálo se to nepředstavitelné, avšak všichni jsme na jeho vrcholek vystoupali. Takové úsilí jsme museli zdokumentovat, proto nadešel čas pro společnou fotku i s vlajkou DofE. Zhruba kilometr a půl před cílovou destinací jsme se setkali s naší oslabenou sedmou členkou týmu, která si prosadila účast expedice i přes vyvrtnutý kotník a berle. Rozhodnutí se jí mohlo splnit díky její síle a vůli, ale také díky týmovému duchu, když jsme se jí snažili co nejvíce pomáhat.

Cílem byla louka na Dušné, na které jsme měli přečkat noc. Po jejím dosažení došlo na společné vaření večeře a zdravotnické školení. A na závěr opakované stavění stanů, abychom si tuto činnost osvojili a později, zvláště na ostré expedici, nám to šlo hladce. Den se chýlil ke konci, za pomoci týmu bronzových jsme rozdělali oheň a společně i s našimi vedoucími expedice paní učitelkou Diblíkovou, Janků a Marunovou započala diskuse a poučení o rizikových situacích, které mohou kdykoliv nastat.  Slunce téměř zapadlo, ale náš tým stále seděl v trávě u vařiče s instantními polévkami, vedli jsme konverzace na všemožná témata, smáli se a společně jsme si tak tvořili další nezapomenutelný zážitek. Později byl čas ulehnout do stanů a jít spát.

V brzkých ranních hodinách nás probudil silný déšť, který trval jen pár hodin, a tak když jsme se vydali na cestu domů, zůstaly pláštěnky v batozích. Cesta domů měla trvat pouhé tři hodiny, což byla, oproti sedmi hodinám předešlého dne, příjemná doba. Vše šlo dobře a s úsměvy na tvářích. Když jsme došli na vrchol Hrbová, odkud to bylo na Vsetín 2,5 kilometru, chytila nás průtrž mračen. Vytáhli jsme pláštěnky a se stále dobrou náladou a myšlenkami, že budeme brzy doma, jsme pokračovali. V poledne dne 4.6. 2022 jsme se opět všichni zdraví a plní dojmů objevili ve Vsetíně, kde jsme se rozloučili a rozešli do svých domovů. Tato expedice nám dala mnoho věcí. Jak utužení týmu, tak projevy pomoci a pochopení a v neposlední řadě několik puchýřů, zmoklé hlavy a boty od bláta. To jsou však maličkosti a společně se těšíme na ostrou expedici.

Na závěr už zbývá jen poděkování vedoucí našeho týmu, paní učitelce Diblíkové, která nás celou cestu podporovala a pomáhala nám udržet si optimismus.

Lucie Martišková, zlatý tým Diblíci (2.C)